CHARITATIVNÍ AKCE PRO UKRAJINU

Ukrajinské uprchlíky, kteří dodnes v České republice čekají na návrat domů, můžete podpořit účastí a zaplacením dobrovolného vstupného nebo zakoupením trička s grafikou Natálii Verve. Výtěžek bude odeslán na pomoc Ukrajině. Jednou z těch, kteří před ruskými okupanty utekli do Čech, aby zachránili svou rodinu, je Elena. Také s ní se budete moci během charitativní akce setkat.

Příběh Eleny ze Záporoží

Záporoží je kolébkou ukrajinského kozáctva. A také město, odkud pochází naše obyčejná rodina: prarodiče, otec, matka a dvě děti. Můj manžel pracoval celý život na kriminálním oddělení policie, já jako inženýrka organizace práce a normalizace v závodě Motor Sič, v jednom z největších výrobců letadel na Ukrajině. V roce 2014 byl můj bratr zabit ve válce u Doněcka. Když pak před dvěma lety vypukla plná válka, byla pro nás nejdůležitější záchrana našich dětí.

Naši přátelé se sem přestěhovali už před několika lety a já jsem díky jejich vyprávění věděla, jak je tu hezky a přála si Českou republiku někdy navštívit. Netušila jsem, že se mi mé přání vyplní tak rychle. Bohužel, ale vlastně i bohudík. Poznala jsem, co je to slušnost, vstřícnost a nezištná podpora. Přijela jsem sem 13. března 2022 se svým sedmnáctiletým synem a sedmiletou dcerou. Prvních šest měsíců jsme bydleli na Božím Daru, v domě Martiny Burachovičové a Michala Bureše. Možná právě tato rodina sehrála rozhodující roli v tom, jak se náš život v této zemi vyvíjel. Od začátku nás podporovali, radili nám a pomáhali.

V květnu odešel můj syn studovat do Prahy a já jsem šla pracovat do restaurace Pivovaru Ryžovna u Horní Blatné. Dcera začala chodit na základní školu v Jáchymově a dojížděla sem autobusem. Všechno pro nás bylo nové, nezvyklé a leckdy dost komplikované, zkrátka to bylo těžké období. Mezi obyvateli Božího Daru jsme ale potkali mnoho skvělých lidí, kteří nám pomohli se na nové místo adaptovat. Na konci léta jsme se tehdy setkali i s našimi úžasnými koordinátory, kteří nám pomohli najít bydlení v Ostrově, zapsat tady dceru do školy a poskytli nám nejrůznější podporu.

Už téměř dva roky žijeme v cizí zemi, ale s lidmi, kteří mají velké srdce. Byly slzy, vzdávali jsme se, ale pokaždé nám jejich pomocná ruka pomohla jít dál a vybojovat naše malá vítězství. Dnes pokračuji v práci v Pivovaru Ryžovna, kde je skvělý tým, kterému jsem nesmírně vděčná. Můj syn je studentem druhého ročníku Fakulty jaderné fyziky ČVUT a pracuje pro českou IT firmu, dcera ve škole prospívá a navštěvuje kroužky. Všichni však máme jediné přání: aby se přestalo střílet, bombardovat a zabíjet a my se mohli vrátit domů…

Příběh Anny z Korostenu

Přijeli jsme do Čech z malého města na severu Ukrajiny. Jmenuje se Korosten a je blízko u hranice s Běloruskem. Když pak začala válka, měli jsme velký strach. Už 26. února nás manžel tehdy odvezl evakuačním vlakem do Lvovského kraje, tedy na západ Ukrajiny. Tam nás čekal můj tatínek, švagrová a dva synovci. Bydleli jsme tam tři týdny a pak nás pozvala do Česka kamarádka mojí babičky. Je z volyňských Čechů a do České republiky se přestěhovala v devadesátých letech. Zavolala nám a řekla, že můžeme přijet a bydlet v jejím bytě v Ostrově. Vždy budeme vzpomínat na laskavost a podporu, kterou nám poskytly paní Ludmila Černá a její dcera Lenka Harmašová s rodinou. Podporují nás i teď.

Než začala válka žila si naše rodina dobře. Pracovala jsem v psychologicko-pedagogické poradně jako speciální pedagog a moje práce se mi líbila. Manžel pracoval jako elektrikář v soukromé společnosti, bydleli jsme ve vlastním bytě, dcera chodila do školky a syn do druhé třídy. Byli jsme šťastní. Když jsme se kvůli válce najednou ocitli v České republice, mysleli jsme, že zůstaneme do léta. Pak že válka skončí a pojedeme zpátky. Nestalo se. Na Ukrajinu se vrátila moje švagrová, já jsem tady začala učit češtinu a pak mi koordinátorka Lenka Samková pomohla najít dobrou práci. Od 20. září roku 2022 pracuji jako asistentka pro ukrajinské děti na ZŠ Masarykova. Miluji svoji práci a lidi, kteří mi pomáhají se zlepšovat. Stále je pro mě velmi obtížné, že jsem tak daleko od manžela a děti od táty. Chybí nám.

V Ostrově se nám ale moc líbí. Je to malé a tiché město. Rádi bychom zde zůstali, ale manžel nemůže opustit Ukrajinu. Zároveň si nejsem vůbec jistá, jestli chci, aby naši děti usínaly a budily se za zvuku sirén. Ted’ si tedy musíme vybrat, jestli budeme mít úplnou rodinu nebo život pod klidným nebem…

Příběh Nadi ze Žytomyru

Tento příběh je o Nadě, mamince tří dětí, z nichž to poslední je postižené. Právě kvůli specifickým potřebám dcery se Naďa nakonec rozhodla na Ukrajinu vrátit, ale zůstala s námi v kontaktu. Nadě tým ostrovské koordinátorky pro ukrajinské uprchlíky Lenky Samkové nejvíc pomohl tak, že její dcerce vyřídil léčení na oddělení rehabilitace v ostrovské nemocnici. Bez toho by se stav dítěte rychle zhoršoval. 

Na rozdíl od mnoha jiných jsme nešli do neznáma. V Česku na nás čekali přátelé. Přátelé mého zesnulého manžela. A nejen čekali, také nám pomohli. Je děsivé ocitnout se v neznámém městě bez znalosti jazyka, ale nejste sami. Jsou s vámi děti, kterým jste slíbili, že všechno bude brzy v pořádku. A pak ti, co vás pohostinně přivítají. Přátelé, děkuji vám za to. Evo, Vladane, nebáli jste se pustit k sobě domů úplně cizí lidi. Podporovali jste nás způsoby, které si lze jen těžko představit. Přivedli jste mé děti zpět k životu, vrátili jim dětství…

Ostrov, to je i škola, která moje děti okamžitě přijala, nevyčleňovala je, ale podporovala. Děkuji všem učitelům, panu řediteli i náhodným lidem z ulice. Nikdy nezapomenu na slova ženy, která přinesla do školky dárky pro Nasťu se slovy: „Abys už nikdy neplakala…“ O seznámení se s koordinátorkou bych musela mluvit samostatně. Jsem paní Lence Samkové velmi vděčná za vše, co pro nás všechny udělala. Nastinina diagnóza a specifika její léčby nás ale nakonec přiměly k rozhodnutí vrátit se domů. Ničeho nelituji, jen mi chybí mí přátelé a také město, ve kterém jsem, byť nakrátko, mohla žít. Ani nevím, jak ocenit vaši podporu a pomoc organizovanou vaším městem v čele se starostou.

Právě teď zní další alarm… Ano jsem doma. V relativně klidném Žytomyru. Proč relativně? Protože na Ukrajině nejsou žádná mírumilovná města. Život je nepředvídatelný. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tři děti. Neuměla jsem si ani představit, že se stanu vdovou. A nikdy bych nevěřila, že válka je v jednadvacátém století možná. I když muž něco cítil. Po roce 2014 nejednou řekl: „Jestli to začne, budu tam, já se za děti schovávat nebudu!“ Dnes nevím, jak jsem to celé přežila, nejspíš díky svým dětem.

Znovu ten alarm… Musíte jít do sklepa, ale tělo neposlouchá. S koncem poplachu zpátky do pátého patra a tak znovu a znovu. Jak je to divoké, když přímo na vás letí stíhačka a jak to bolí, když potkáte vyhořelé kluky, včerejší děti, které s těmi vašimi ještě nedávno stavěly sněhuláka…

Únor 2022 mi vzal půdu pod nohama, ale mám štěstí na dobré lidi. Ne nadarmo se říkává, že Bůh pomáhá rukama lidí. Z dálky tak ještě jednou posílám své díky. Děkuji, že v nás věříte, děkuji, že jste nás neopustili. Sláva Ukrajině!

Příběh Oleny od Kyjeva

Ukrajinci, kteří jsou kvůli válce nuceni cestovat po světě, si každý den kladou stejnou otázku: „Kde domov můj?“…A tato otázka je pro Ukrajince jako rána, která se nehojí. Koneckonců, někteří z nás ztratili svůj domov navždy a nedělají si iluze o návratu, někteří žijí ve dvou zemích a snaží se mít vše pod kontrolou a doufají v návrat. Další jdou s proudem a nesnaží se doufat ani plánovat. Přestože trvá rusko-ukrajinská válka od roku 2014, pro většinu z nás byl 24. únor 2022 dnem, který rozdělil naše životy na „před“ a „po“.

Před válkou jsem pracovala jako účetní a specialista na veřejné zakázky ve společnosti obsluhující bytové domy ve městě Brovary u Kyjeva. To bylo před osmým březnem 2022. Tehdy mi zavolal manžel a řekl mi, ať urychleně odejdu. A tak jsem se svými dvěma dětmi a dvěma bratrovými dcerami přijela do Prahy. Čeští přátelé mého manžela nás potkali, ubytovali v hotelu a pak jsme se přestěhovali do vesničky v horách nad Ostrovem. Zde jsme bydleli v horské chatě spolu s dalšími uprchlíky z Ukrajiny a později jsme se přestěhovali do jiného domu, kde už máme samostatný byt, který nám majitel pronajímá zdarma. Vzhledem ke značné vzdálenosti od města a špatnému dopravnímu spojení je těžké najít slušnou práci, proto se v současné době aktivně učím český jazyk a chodím na kurzy účetnictví, abych v budoucnu mohla pracovat na dálku. Nejtěžší na začátku bylo zorientovat se v tom, co se kolem vás děje a jakým směrem se posunout. V tom nám hodně pomohli naši čeští přátelé, dobrovolníci, sociální služby, policie i obyčejní občané.

Pamatuji si, jak jednou do domu, kde nás bydlelo třicet, přišla mladá žena a zjistila, jak žijeme. Přinesla nějaké věci pro děti, hygienické potřeby a jídlo a řekla, že nemůže jinak, protože každý den sleduje zprávy o Ukrajině a pláče. Věřte mi, je to pro nás velmi dojemné a cenné. Obecně je podpora české společnosti velmi silná, za což jsme neskonale vděční. Mohu říci, že otázky dostupnosti bydlení, lékařské péče nebo jazykového vzdělávání jsou pro nás stále těžké, nicméně na pozadí událostí na Ukrajině se tyto problémy již nezdají neřešitelné. To nejmenší, o čem dnes můžu snít, je složit zkoušky v kurzech, najít si práci a pomáhat dětem a dál podporovat ukrajinskou armádu. Nyní jsme zde v bezpečí, ale mým největším snem, největší nadějí a plánem je vítězství Ukrajiny a úplné zničení hrozby z Ruska. A to je důležité nejen pro Ukrajince, ale i pro Čechy.

Jsem vděčná všem českým občanům, kterým na nás záleží. A přeji vám, abyste nikdy necítili to, co teď prožíváme my a abyste vždycky znali odpověď na otázku „Kde domov můj?“…

Příběh Denise z Charkova

Můj první útěk z domova byl vynucen už v roce 2014, kdy jsem z rodného Doněcka odešel do Charkova a musel přeorganizovat celý svůj dosavadní život. Pak přišel osudný únor 2022. Osmý den otevřené války, kdy Rusové začali bombardovat kotelny a elektrárny, jsme se se sestrou a její kamarádkou rozhodli odejít i z Charkova a naše cesta nás zavedla až sem do Ostrova. Sestra s kamarádkou si brzy našly práci i bydlení. Já jsem povoláním čalouník, ale kvůli mému zdravotnímu postižení bylo i na Ukrajině nelehké najít práci, natož tady v Čechách. Ale dnes již pracuju a také v tom mi velmi pomohla Lenka Samková, tehdejší koordinátorka pro ukrajinské uprchlíky. Ta nám v prvním roce velmi pomáhala se všemi problémy života na neznámém místě.

Největším problémem byla jazyková bariéra. Skutečnost, že bylo na koho se obrátit a to, že i na úřadu práce pracoval tlumočník, byla opravdovou pomocí. Stejně tak mne velmi příjemně překvapilo, s jakým pochopením a trpělivostí se mi snažili pomoci úředníci ostrovské radnice.

Je těžké dělat si plány do budoucna a snít o tom, co bude, až válka skončí, proto raději plánuji jen ze dne na den. Díky tomu, ale i díky vám všem je tak život o něco snazší…