Čtvrtek, 23. dubna 2026
Jednodenní konference, kterou v prostorách nově
renovované budovy Domu kultury organizovalo Město Ostrov, měla ambici
podpořit odbornou i veřejnou diskusi o architektuře socialistického
realismu (nejen) v Ostrově. Zaměřila se na historický kontext 50. let,
vznik nového města v souvislosti s jáchymovskými uranovými doly a prací
politických vězňů, ale také na architektonickou a urbanistickou hodnotu
tohoto jedinečného souboru staveb. A byl o ni nebývalý zájem. Součástí
programu bylo zároveň představení obnovy Domu kultury v Ostrově (DKO) jako
příkladu citlivé památkové renovace a nechyběla debata o tom, jak dnes
interpretovat a využívat architekturu vzniklou v době nesvobody.
Konference byla určena historikům, architektům,
památkářům, pedagogům, studentům i širší veřejnosti se zájmem
o dějiny 20. století a paměť města Ostrova. Určena však byla i těm,
kteří chtějí v nově vzniklém Kulturním a kreativním centru Ostrov
(KKCO) tvořit a realizovat se. Modernizace divadelní a jevištní technologie
a to, jak citlivě v rámci památkově chráněné budovy proběhla, je svým
způsobem unikátní, každopádně pro Ostrov a celý region mimořádně
přínosné. Také tomu, co aktuálně může ostrovský Dům kultury
nabídnout, se jednodenní konference věnovala.
Po úvodním slovu starosty města Pavla Čekana vystoupil
se svou přednáškou doc. PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D. z Ústavu pro
studium totalitních režimů Praha. Představil dobu, ve které nový Ostrov
vznikal, včetně těžby uranu na Jáchymovsku a vzniku trestaneckých
táborů. Mluvil mimo jiné o tom, kam Československo od května
1945 směřovalo, tedy do sovětského područí. Vládnoucí Národní fronta,
dirigovaná KSČ, prosadila zásadní politické, hospodářské a sociální
změny, včetně smlouvy o dodávkách uranové rudy do Sovětského svazu. Po
únoru 1948 se těžba rozběhla na plné obrátky také na Jáchymovsku, kde
vznikly trestanecké pracovní tábory. Hlavní úkol zněl: co nejrychleji
vytěžit co nejvíce rudy. „Přicházeli političtí vězni, kteří tvořili
početnou a nejlevnější pracovní sílu. Perzekuce měla rozličné podoby,
poněvadž vládnoucí komunisté si vybudovali vlastní pravidla, metody a
instituce, které nedbaly na zákonnost. Politické násilí vtrhlo do měst,
městeček a obcí a nenávratně změnilo životy lidí. Ale také dalo
vzniknout novému městu Ostrovu,“ upozornil Jaroslav Rokovský.
Trestanecké pracovní tábory na Jáchymovsku a
příběh Jaroslava Šlezingera poté ve své přednášce přiblížil
PhDr. Tomáš Bouška, Ph.D., zakladatel a předseda spolku Političtí
vězni.cz. Připomněl tak jeden z nejsilnějších lidských osudů
spojených s novodobou historií Ostrova. Šlezinger patřil k více než
sedmdesáti tisícům politických vězňů, kteří prošli trestaneckými
tábory na Jáchymovsku a nechvalně proslulou Rudou věží smrti. Přestože
byl uznávaným umělcem, jeho talent byl zneužit komunistickým režimem
k propagandě. V Ostrově vytvořil sochařskou výzdobu Domu kultury,
včetně monumentálního budovatelského sousoší. „Jaroslav Šlezinger si
moc dobře uvědomoval, k jakému účelu bude jeho práce sloužit, ale na
vybranou neměl,“ uvedl Tomáš Bouška ve své prezentaci. „Režim jeho
talent zneužil. Navíc pouhé dva měsíce po dokončení svého díla na Domě
kultury umírá. O to víc je důležité o něm a dalších politických
vězních mluvit a připomínat si je.“ Zároveň upozornil, že povědomí
o těchto souvislostech je stále nedostatečné. „Měli bychom více mluvit
o tom, jaká díla v Ostrově vlastně vznikla a za jakých podmínek.
Například sochařská výzdoba Domu kultury nese silný příběh, který už
dnes mnoho lidí ani nezná,“ doplnil. Významnou, i když méně známou
částí Šlezingerovy tvorby je podle Boušky také jeho tajné dílo: reliéf
křížové cesty, který vytvořil skrytě během práce na zakázce pro Dům
kultury. Tento cyklus se dodnes dochoval v kapli sv. Floriána v areálu
Posvátného okrsku v Ostrově. „Je to mimořádně silné svědectví. Vedle
oficiální tvorby vznikalo i dílo osobní, hluboce lidské a duchovní,“
uvedl Bouška. Pozitivně hodnotil také současnou prezentaci historie
v Ostrově, právě v rámci Posvátného okrsku. „Informační centrum
i samotný areál kaple sv. Floriána ukazují, jak se má s historií
pracovat. Vznikl zde památník obětem násilí 20. století, kde jsou
citlivě propojeny příběhy první a druhé světové války, odsunu
i komunistických represí,“ řekl. Zároveň však upozornil, že o těchto
tématech se stále neví dost. „Je to práce, na které se dá dál stavět.
My jako spolek jsme připraveni se na jejím rozvoji podílet,“ uzavřel
Tomáš Bouška.
Stavební historik Mgr. Lubomír Zeman z Národního
památkového ústavu v Lokti pak představil historii samotného Domu kultury
a jeho nedávnou renovaci. Budova podle něj patří k nejvýznamnějším
příkladům architektury socialistického realismu v bývalém
Československu. „Pod vedením architekta Jaroslava Krauze byl ostrovský Dům
kultury budován jako reprezentativní palác určený pro potřeby horníků
jáchymovských uranových dolů. Měl ukazovat prosperitu a kulturní úroveň
nové socialistické společnosti, což se odrazilo jak ve výrazu jeho
exteriéru, tak i v honosných interiérech. I když byla budova postavena
v nejtvrdším období 50. let, její umělecká výzdoba se až překvapivě
vyhýbá přímé politické agitaci,“ upozornil Lubomír Zeman s tím, že
přes svůj dobový ideologický nános vykazuje Dům kultury mimořádnou
řemeslnou kvalitu a uměleckou hodnotu, díky níž byl objekt prohlášen
kulturní památkou. „Nedávná rozsáhlá renovace navíc budovu citlivě
přizpůsobila potřebám 21. století, zároveň jí však ponechala její
historickou tvář a původní výraz. To je v celorepublikovém měřítku
ojedinělý počin,“ zdůraznil stavební historik.
Na konferenci vystoupil také Mgr. Martin Strakoš
z Národního památkového ústavu v Ostravě, který se ve své přednášce
věnoval kulturním domům na Ostravsku. Ty rovněž procházejí nebo
procházely obnovou, rekonstrukcemi či zásadními přestavbami. Ve svém
příspěvku představil několik rozdílných přístupů k těmto stavbám.
Zmínil například památkově chráněný Dům kultury města Ostravy od
architekta Jaroslava Fragnera, který nyní prochází náročnou rekonstrukcí
a rozšířením o koncertní halu podle návrhu amerického architekta Stevena
Holla. Naopak Kulturní dům Akord v Ostravě-Zábřehu, navržený Jiřím
Krohou, památkovou ochranu nemá, což se promítlo do jeho přestaveb už
před rokem 1989. Třetím příkladem byl Kulturní dům Poklad
v Ostravě-Porubě, kde se investor vydal cestou radikální přestavby bez
výraznějšího respektu k požadavkům památkové péče. Právě tyto
rozdílné přístupy podle Strakoše ukazují, jak složité je hledat
rovnováhu mezi současnými potřebami a ochranou historických hodnot. Velkou
část své přednášky věnoval širším souvislostem architektury
20. století: „Moderní doba je založena na dynamice, na proměně, na
neustálém ověřování. Ale zároveň člověk hledá jistoty. A právě
architektura 20. století na jedné straně experimentuje, na druhé pracuje
s emocemi a zároveň se snaží ty jistoty vytvářet.“ Kulturní domy podle
něj měly tuto potřebu jistoty symbolizovat: „Proto se vracely k symetrii,
ke sloupovým řádům, k určité monumentalitě, na rozdíl od moderní
architektury s volným půdorysem, pásovými okny a plochými střechami.“
Zároveň ale upozornil i na historický kontext jejich vzniku: „Je potřeba
si uvědomit, že tyto stavby často vznikaly pod tlakem. Řada architektů
i řemeslníků tu nepracovala úplně dobrovolně. Ale to není v historii
nic výjimečného, podobně vznikaly pevnosti nebo hrady. My tu nejsme od toho,
abychom minulost soudili, ale abychom jí rozuměli.“ Podle Strakoše je proto
velmi důležité vnímat tyto stavby v celé jejich složitosti: „Každá
taková stavba je otiskem své doby. Od řemesla, přes umění až
k politického systému, ve kterém vznikala. To platí i pro architekturu
socialistického realismu.“
Ve vztahu k Ostrovu pak Strakoš vyzdvihl zdejší
přístup k obnově kulturního domu jako příklad dobré praxe:
„V současnosti se hodně mluví o obnově řemesel a o tom, že je
potřeba vychovávat nové řemeslníky. A právě u památkově chráněných
staveb má řemeslo své nezastupitelné místo. Tady se udržuje a
rozvíjí.“ Zároveň varoval před tím, aby dnešní generace nepřepisovala
minulost podle aktuálního vkusu: „Neměli bychom pohrdlivě přecházet to,
že se vkus a názory mění. Pokud bychom všechny stavby upravili podle
dnešního pohledu, ztratíme autenticitu minulých dob a tím také inspiraci
pro budoucnost.“ Na závěr zdůraznil širší kulturní rozměr: „Každé
generaci hrozí, že si vytvoří vlastní estetickou monokulturu. A právě
to, co ji přesahuje, co je jiné, starší nebo nezvyklé, je nesmírně
cenné. Stejně jako v přírodě je na výsost důležitá rozmanitost, platí
totéž i pro společnost a architekturu.“
Další
z přednášejících, Ing. arch. Olga Růžičková, je autorkou projektové
dokumentace stavební části renovace Domu kultury v Ostrově. Její
přednáška se zaměřila na průběh zpracování projektové dokumentace, od
složitého a leckdy velmi komplikovaného dohledávání podkladů až po
změny a řešení problémů v rámci realizace stavby. Přesně
sedmdesát let od svého otevření pak v říjnu loňského roku Dům kultury
vstoupil do nové kapitoly. Po roční rozsáhlé renovaci, která
přesáhla 130 milionů korun, se změnil v moderní prostor pro současné
umění a živý komunitní život.
Více než 40 milionů korun bylo v rámci renovace
investováno do divadelní a jevištní technologie. Nároky byly velmi
ambiciózní: od modernizace jeviště Divadelního sálu, přes novou
scénickou techniku až po vybavení Společenského sálu multifunkčními
prvky včetně virtuální reality. To, jak citlivě v rámci památkově
chráněné budovy modernizace, kterou realizovala firma Divadelní služby
Plzeň, proběhla, je v republikovém kontextu unikátní a ojedinělé. Modernizace Domu kultury se zároveň odrazila také ve
změně přístupu k jeho kulturnímu provozu. Nově vzniklé Kulturní a
kreativní centrum Ostrov (KKCO) se stává živým centrem kulturního dění
v regionu. Vedle klasických programů chce nabízet i nové formy zážitků,
včetně virtuální reality, a zaměřuje se rovněž na podporu kreativního
podnikání. Také o tom na závěr jednodenní konference pohovořil ředitel
KKCO Vladimír Keblúšek.
Konference proběhla pod záštitou hejtmana Karlovarského kraje Mgr.
Petra Kubise a Národního památkového ústavu.
